Zápis 8.
Páááááni!!!
Nepsala jsem několik dní, protože všechny ty dny byly plné zážitků. Ani pořádně nevím, kde začít…Asi tam, kde jsem v posledním zápisku skončila.
Henry přišel, když jsem zavírala zápisník. Otočila jsem se a ten jeho potutelný výraz mě měl varovat, že se zase něco chystá. V rukách držel velikou krabici převázanou rudou mašlí. Nechápavě jsem na něj koukala, ale on jen položil krabici na postel, otočil se a se širokým úsměvem zase odešel z pokoje. Chvíli jsem bez pohnutí seděla na místě a civěla střídavě na krabici a na dveře, kde Henry zmizel. Nebyla bych normální holka, kdyby ě nepřemohla zvědavost. Zvedla jsem se a přešla k posteli. Krabice byla bílá, rudá stuha svázaná do úhledné mašle. Pod ní byl lísteček. Vytáhla jsem jej a četla. Úhledným písmem tam bylo napsáno:“Tak se nestyď a už to otevři. Cokoliv tam najdeš, je tvé a můžeš si to ihned vzít. Bude se to hodit.“ Zvědavě jsem zatáhla za konec stuhy. Mašle zmizela. Odsunula jsem stuhu stranou a zvedla víko krabice. To, na co jsem se dívala, jsem ani vidět nechtěla. Rychle jsem krabici zase zavřela a s vytřeštěnýma očima se dívala na tu zrádnou rudou mašli. Měla jsem ji nechat zavázanou!
Ohlédla jsem se přes rameno, jako kdybych čekala, že u dveří uvidím Henryho, jak se pobaveně kření. Nebyl tam. Znovu jsem se zadívala na bílou škatuli a nadzvedla její víko. Opravdu tam bylo to samé, co před chvílí. Nezdálo se mi to. Nezmizelo to. V hedvábném papíře tam ležely úhledně složené černobílé šaty se složitými vzory, ale tak jemně vyšívanými, že vypadaly jemněji než krajka. Opatrně jsem šaty zvedla z krabice a nechala vyniknout tak jejich celou krásu. Byly z látky tak lehké, že snad i pavučina byla oproti nim těžká! Na dně krabice byly i páskové boty na podpatku. Na tom se jistojistě zabiju…!
Opatrně jsem vyklopýtala z pokoje. Henry tam samozřejmě čekal na chodbě opřený bokem o zeď. Jakmile jsem se vypotácela ven, narovnal se a rozzářil se jako sluníčko. Jak by ne, když viděl to, co viděl…Šaty jsem si nakonec oblékla. Řekla jsem si, že by byla škoda takovou krásu nemít nikdy na sobě. Na hlavě jsem si udělala jednoduchý drdol a dokonce jsem se statečně obula do těch nebezpečně vypadajících bot! Takto jsem stanula před ním a cítila jsem, jak rudnu…
Po pár nervózních větách jsem se dozvěděla, že v TOMHLE půjdu na obhlídku jejich nekonečného domu. Nejde o šaty, to ne..Ale o ty špalky pod patama! Probůh když si představím množství schodů a prahů, které musíme minout...!
Vše nakonec dopadlo kupodivu dobře…Henry mě prováděl domem místnost po místnosti. Ukázal mi nekonečno pokojů pro hosty, o něco méně koupelen, obrovskou jídelnu se stolem skoro tak dlouhým jako máme v Bradavicích pro celou kolej. Prošli jsme obývacím pokojem, pracovnou, knihovnou za kterou by se nemusela stydět ani průměrná škola, jakousi společenskou místností, kde se daly konat bály, nebo různé koncerty (měli tam klavír) a dalšími místnostmi pro které jsem snad ani nenašla uplatnění. Jen rychle jsme prošli konírnou. Sem se později prý vrátíme. Jako poslední jsme navštívili salonek, kde byla připravena večeře. Tolik jídla pro dva lidi! Probůh! Očividně mají hodně šikovného domácího skřítka.
Po večeři následoval tanec. Ano, Henry byl připravený. V rohu místnosti stál stařičký gramofon. Takový ten s hlavicí jako hlásná trouba. Deska se na ní rozechvěle roztočila, zaprskala a pak už spustila příjemnou hudbu. Henry mě vytáhl na nohy a my tančili…
celý den na podpatcích jsem přežila. Jen párkrát jsem zakopla a kotník jsem si nezvrtla. J
Druhý den jsem vstala a slunce už dávno svítilo. Nebylo to jako ve škole, kdy se vstává pomalu v době, kdy se rozednívá. Umyla jsem se, oblékla a dokonce našla cestu dolů do jídelny. Posnídala jsem nějaké to ovoce a čerstvé pečivo. Pak mi Henry oznámil, že půjdeme na procházku. Nijak jsem se tomu plánu nebránila. Líbilo se mi okolí už z auta, takže jsem se těšila co uvidím, když půjdeme pěšky.
Lesy, louky, mýtiny…Vše bylo jako namalované. Nemohla jsem se vynadívat. Celý den jsme strávili venku a chodili všude možně i nemožně. Henry měl batoh se vším potřebným a tak cesta ubíhala rychle. V jednu chvíli mě Henry zastavil a řekl, ať zůstanu na místě, že se za chvíli vrátí. Pak odběhl mezi stromy. Posadila jsem se a užívala si příjemného sluníčka. Za chvilku byl zpět, chytil mě za ruku a vedl mě směrem, kam původně odběhl. „Přikrč se a ani nedutej.“ Zamumlal a sám si příkladně přidřepl do vysoké trávy. Nechápala jsem o co mu jde, ale udělala jsem, co chtěl. Oči upíral před sebe na jakousi puklinu ve skále, která od nás mohla být snad 200 metrů. Dlouho se nic nedělo a já stále nic nechápala. Utrhla jsem si stéblo trávy a její konec jsem si strčila do koutku rtů. „teď..! Koukej..!“ zamumlal a krátce ukázal ke skále. Stočila jsem oči tím směrem a čekala.
Chvíli se nic nedělo. Pak jsem zaslechla jakýsi lomoz a po chvíli se objevil původce toho rámusu. Málem jsem spolkla celé stéblo, jež jsem okusovala, jak jsem se lekla. Rychle jsem stéblo vytáhla z pusy a vykulenýma očima se dívala na toho tvora.
„Henry…Mu-Musíme pryč…Hned!“ zatahala jsem ho za rukáv a oči dál upírala na draka. „Jestli si nás všimne, je po nás..!“ sykla jsem. Henry mě ale s úsměvem poplácal po dlani, kterou jsem ho držela za košili. „Neboj se. Když se nebudeš hýbat, nevšimne si tě. Za chvíli odletí a bude klid…Ale před tátou ani muk! Asi by mě zabil, kdyby zjistil, že jsme sem šli bez něj.“ Vážně na mě pohlédl, pak se ale očima vrátil k drakovi.
Drak po chvíli opravdu odletěl, aniž by si nás všiml, ale já se třásla jako osika. Bála jsem se strašně. Když byl vzduch čistý, vstali jsme a vraceli jsme se domů. Neubránila jsem se tomu, abych se každou chvíli ohlížela a hledala draka.
Jak je možné, že si tu klidně volně lítají draci..?! To mi nejde na rozum. Co mudlové..???
Večer jsem už strávila v poklidu. Tedy alespoň do té doby, než mi Henry oznámil, že se jeho rodiče vrátili z cest a rádi by se se mnou setkali. Uh…Kdyby bylo po mém, zabarikáduju se tady a uteču oknem, jen abych nemusela dolů za nimi…Bože to bude trápný...!