Zápis 7.
Jela jsem s Henrym k němu domů. Naši o tom nevědí. Myslí si, že jsem stále v Kotli, ale tak co by se mi mělo stát, že..? Přežila jsem loňský rok v Bradavicích, tak už přežiju snad vše. J A jelikož jsme musela našim tak trochu lhát…No ani ne tak lhát, jako spíš zapírat, co se skoro celý rok dělo ve škole, tohle malé tajemství už jim neublíží.
Nasedli jsme na vlak brzy ráno. Henry byl tajemný jak hrad v Karpatech a nechtěl mi říct, kam míříme. Ani mi nepůjčil jízdenky, abych se alespoň jukla, kterým směrem jedeme. Snažila jsem se cestu sledovat, ale Henry mě stále rozptyloval a nenechal mě v klidu. Určitě cíleně. Nakonec se zvedla a zatáhl záclonky v našem kupé s argumentem, že mu vadí ostré světlo. Tím veškeré moje průzkumy byly u konce.
Vystoupili jsme na malém nádraží, kde snad i lišky dávají dobrou noc. Netušila jsem, kam půjdeme dál, protože okolo stálo jen pár malých domečků a to mi k Henrymu nějak nesedlo. Tvrdil přece, že má sluhu. Upravila jsem si batoh v domnění, že dál půjdeme pěšky. Moc daleko jsme ale nedošli. Stačilo totiž obejít nádražní budovu a za ní už stálo luxusní auto černé barvy. Rozhlédla jsem se v naději, že zahlédnu toho šťastlivce, kterému auto patří, ale viděla jsem jen křenícího se Henryho, který mě chytil za ruku a táhl mě směrem k tomu autu. Teprve potom mi došlo, že to auto čeká na nás!
Když jsme se přiblížili na pár kroků, dveře u řidiče se otevřely a vystoupil z nich ustrojený muž. Obešel auto a s pozdravem nám otevřel dveře. Myslela jsem si, že je to jen hloupý žert a nechápavě jsem na Henryho koukala. Odpovědí mi bylo zase jen pobavené uculování a výzva, abych si klidně sedla do auta a ničeho se nebála.
Na nic jsem se už neptala, posadila se do auta a dívala se, jak za námi řidič zavírá dveře. Za chvíli jsme se už za zvuku tichého předení motoru, nechali vézt kamsi…Všichni v autě, kromě mě, věděli, kam jedeme…To mě docela štvalo, ale zároveň jsem se těšila. Usmívala jsem se jak pitomec a dívala se z okénka ven. Kolem ubíhala krajina. Vše bylo krásné, upravené a jako malované…Ideální krajina pro malování obrazu, nebo pohledu.
Nevím, jak dlouho jsme jeli. Odhaduji to na dobrou půlhodinu. Auto stoupalo stále výs po malých kopečcích a nám se otevíraly stále krásnější pohledy na okolní krajinu. Ve výhledu mi začaly bránit stromy, které s objevovaly stále častěji. Vjeli jsme do lesa, s převážně jehličnatýma stromama. Myslela jsem, že bude trvat dlouho, než jím projedeme. Pletla jsem se. Po pár metrech nás uvítal zdobně psaný nápis na ceduli u cesty. Stálo na ní „Balckwoodovo panství“. Pár chvil poté jsme projížděli vysokou, kovanou bránou, která byla nyní otevřená. Les se náhle kamsi ztratil a mě se naskytl pohled na něco, co bych nikdy nedokázala nazvat svým domovem. Byl to palác!
Cesta, po níž jsme jeli, vedla přímo k bělostné budově, jež se zdála neskutečně dlouhé…Prostředek byl zdobený širokým schodištěm a řadou sloupů, zbytek domu byl zdoben vysokými okny s balkonky. Okolo domu byl pěstěný trávník s mnoha rozkvetlýma záhonama.
Už jen pohled na budovu zvenčí mi jasně dokázal, že já tady nemám co dělat. Nepatřím sem. Jistě jsme se spletli. Henry si ze mě dělá jen legraci. Koukla jsem na něj, ale zrovna se díval z okna a ve tváři měl naprosto poklidný výraz. Nebyl nijak překvapený krásou tohoto místa. Nijak ho nepřekvapilo, jak obrovské toto panství je. Pak jsem si uvědomila, že jsem na vlastní oči viděla ceduli, jež nás vítala kousek před branou. Je to Blackwoodovo panství..je to jeho domov…
Auto se mezitím dostalo až k onomu širokému schodišti a pomalu zastavilo. Klapnutí dveří a já mohla vystoupit. Vedle dveří auta opět poslušně stál řidič. Stála jsem u auta s esvým batohem a stále nevěřila, že bych měla jít dovnitř. Vždy jsme si myslela, že s enaše rodina á dobře a že máme krásný, veliký dům…Ovšem s tímhle se to opravdu srovnávat nedá..!
Henry vykročil ke schodům, tak jsem za ním zmateně vyběhla také. Vyšla jsem schody jako ve snách a když se před námi rozevřely dveře, nebyla jsem schopná vejít. Henry se zase jen smál, chytil mě za ruku a vtáhl mě dovnitř.
Uvnitř bylo vše nablýskané, čisté, vonící a na první pohled neskutečně drahé. Byla to pouze vstupní místnost, ale už tady to dýchalo bohatstvím a já si tu propadala nicotná.
Ze vstupní síně vedly opět široké schody potažené rudým kobercem. Po obou stranách vstupní místnosti vedly dveře do dalších místností. Byly zavřené a tak jsem nezjistila, kam vedou. Prozatím. Henry mě zavedl do pokoje, který byl určený mě. Ten pokoj byl veliký asi jako celá společenská místnost v Mrzimoru a náležela k němu i koupelna s vanou tak velikou, že by snad mohla být nazývána bazénem.
Poté mi dal nějaký čas na uklidnění se a na převléknutí do něčeho pohodlnějšího. Vše jsem zvládla během pár chvil, i když stále nevěřím svým očím. Pokoj je veden ve světlých barvách. Obrovské okno s těžkými závěsy, krásně prosvětluje pokoj. Kousek od okna je dřevěný vyřezávaný stůl s dopisním papírem a všemi dalšími vymoženostmi. Naproti je veliké zrcadlo zasazené do rámu, jako obraz. Na zemi je koberec s dlouhým vlasem a celému pokoji vévodí veliká postel s nebesy.
Jakmile jsme vše obhlédla, sedla jsem ke stolu a napsala jsem tenhle zápis. Te´d čekám, až se pro mě Henry vrátí. Chce mi ukázat zbytek domu…Začínám pomalu litovat toho, že jsem jeho pozvání sem přijala. Připadám si nyní méně, než kdokoliv jiný. Tohle prostě není normální! Co já tu, sakra, dělám?!