Zápis 17.
Přišli prváci! J
Večer jsem usnula. Byla jsem unavená, ani pořádně nevím z čeho. Probudil mě podivný lomoz a dupání. Nechápala jsem, co se děje a tak jsem se oblékla a vyšla ven z pokoje, abych se jukla co se to děje. Před dveřma ležel jakýsi balíček. Podívala jsem se dovnitř a musela jsem se smát. Byla tam dokonalá napodobenina rybí kostry, ale přesto bylo znát, že se jedná o nějaký žertík. Nepřišla jsem na to, kdo mi ji tam nechal a nepomohl mi v tom ani Benny, kterého jsem po prázdninách potkala.
No jo! Konec prázdnin. Teprve teď jsem pochopila všechen ten rámus. Prváci sem dorazili. Už jsem se chystala, že za nimi zaběhnu dolů, ale zastavil mě jeden mladý..kluk a že prý potřebuje ubytovat prváky…No a jelikož jsem doposud měla veliký pokoj jen pro sebe, poprosil mě, abych se přesunula do jednolůžáku. Nedělala jsem žádné problémy, zabalila si věci a šla. Říkala jsem, že mi nevadí, když by mi dali nějakého prváka do pokoje, ale pak mi došlo, že mám rozbitý zámek na kufru…No a nestojím o to, aby mi někdo zvědavý šmejdil ve věcech..Takže i ten malý jednolůžák je docela pěkný. J
Po opětovném klepání na dveře během vybalování věcí z kufru a nacházení všelijakých prapodivností před nimi, jsem se rozhodla pro přesun dolů do kotle.
Vypadalo to, že jsem se ocitla v mraveništi. Všude někdo byl. Všude bylo slyšet štěbetání, smích a šum. U krbu byla malá přednáška toho, jak se cestuje Letaxem, u baru se tlačil hlouček lidí, u dveří postávali nejistí jedinci, kteří nevěděli, jestli mají odejít, nebo zůstat…No všude bylo na co koukat.
Posadila jsem se a pustila se do snídaně, když mě oslovil jeden kluk. Chtěl vědět, jestli je v Londýně nějaký krámek s oblečením. Řekla jsem mu, že v Londýně se jistě nějaké obchody s oblečením najdou, ale že tady nejblíž je Vetešnictví a jestli má peníze, vezmu ho tam. Očividně byl rád, že jsem ochotná ho tam vzít a tak jsme vyrazili. Moc dobře si pamatuju, jaké to bylo, když jsme tu byla první dny. Styděla jsem se oslovit starší děti a tak jsem tak nějak bloumala po Londýně sama a nebylo to pro mě nejlepší…
Povídali jsme si a za chvilku jsme byli u cíle. K naší, nebo spíš k jeho, smůle byl obchod zavřený. Nicméně teď už alespoň ví, jak se tam dostat. Doprovodila jsem ho zpět ke Kotli a protože jsem slíbila našim, že jim napíšu, jak se vede a protože jsem měla co psát, vyběhla jsem shody a rychle načmárala delší dopis. Pak jsem na chvíli pustila Kulíška z klece, aby se proběhl. To mi připomnělo, že bych mu konečně měla koupit kočičí žrádlo. Nemůže pořád jíst to, co seženu tady v Kotli…
