Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápis 17.

3. 10. 2011

 Přišli prváci! J

Večer jsem usnula. Byla jsem unavená, ani pořádně nevím z čeho. Probudil mě podivný lomoz a dupání. Nechápala jsem, co se děje a tak jsem se oblékla a vyšla ven z pokoje, abych se jukla co se to děje. Před dveřma ležel jakýsi balíček. Podívala jsem se dovnitř a musela jsem se smát. Byla tam dokonalá napodobenina rybí kostry, ale přesto bylo znát, že se jedná o nějaký žertík. Nepřišla jsem na to, kdo mi ji tam nechal a nepomohl mi v tom ani Benny, kterého jsem po prázdninách potkala.
No jo! Konec prázdnin. Teprve te
ď jsem pochopila všechen ten rámus. Prváci sem dorazili. Už jsem se chystala, že za nimi zaběhnu dolů, ale zastavil mě jeden mladý..kluk a že prý potřebuje ubytovat prváky…No a jelikož jsem doposud měla veliký pokoj jen pro sebe, poprosil mě, abych se přesunula do jednolůžáku. Nedělala jsem žádné problémy, zabalila si věci a šla. Říkala jsem, že mi nevadí, když by mi dali nějakého prváka do pokoje, ale pak mi došlo, že mám rozbitý zámek na kufru…No a nestojím o to, aby mi někdo zvědavý šmejdil ve věcech..Takže i ten malý jednolůžák je docela pěkný. J
Po op
ětovném klepání na dveře během vybalování věcí z kufru a nacházení všelijakých prapodivností před nimi, jsem se rozhodla pro přesun dolů do kotle.
Vypadalo to, že jsem se ocitla v mraveništi. Všude n
ěkdo byl. Všude bylo slyšet štěbetání, smích a šum. U krbu byla malá přednáška toho, jak se cestuje Letaxem, u baru se tlačil hlouček lidí, u dveří postávali nejistí jedinci, kteří nevěděli, jestli mají odejít, nebo zůstat…No všude bylo na co koukat.
Posadila jsem se a pustila se do snídan
ě, když mě oslovil jeden kluk. Chtěl vědět, jestli je v Londýně nějaký krámek s oblečením. Řekla jsem mu, že v Londýně se jistě nějaké obchody s oblečením najdou, ale že tady nejblíž je Vetešnictví a jestli má peníze, vezmu ho tam. Očividně byl rád, že jsem ochotná ho tam vzít a tak jsme vyrazili. Moc dobře si pamatuju, jaké to bylo, když jsme tu byla první dny. Styděla jsem se oslovit starší děti a tak jsem tak nějak bloumala po Londýně sama a nebylo to pro mě nejlepší…
Povídali jsme si a za chvilku jsme byli u cíle. K naší, nebo spíš k jeho, sm
ůle byl obchod zavřený. Nicméně teď už alespoň ví, jak se tam dostat. Doprovodila jsem ho zpět ke Kotli a protože jsem slíbila našim, že jim napíšu, jak se vede a protože jsem měla co psát, vyběhla jsem shody a rychle načmárala delší dopis. Pak jsem na chvíli pustila Kulíška z klece, aby se proběhl. To mi připomnělo, že bych mu konečně měla koupit kočičí žrádlo. Nemůže pořád jíst to, co seženu tady v Kotli…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář