Zápis 16.
A je to. Je po svatbě! A přežila jsem! Byla to sice ostuda, přesně jak jsem předpokládala, ale co se dá dělat.
Tak tedy. Dva dny přes svatbou jsem přijela domů a prakticky hned jsme se pomocí Letaxu přesunuli k tetě Sylvii. To jste neviděli, co vyváděl taťka! :) nejdřív protestoval, že do kbu nevleze, že není blázen a když jsem mu ukázala jak na to, očividně se nechal přemluvit. Za chvíli po mě dorazil i on, celý od sazí a s vyděšeným výrazem ve tváři. Po pár vteřinách začal ale nadšeně halekat, že to bylo vynikající a že to by vyřešilo u mudlů dopravní zácpy.
Teta nás přivítala až příliš vřele na můj vkus. Samé hubičky a objímání…Jako kdyby nás neviděla roky! Pak se táta uklidil někam stranou. (Jak jsem se později dozvěděla, zmizel se strejdou do pracovny a nechal se tam omamovat strýčkovým čarodějným umem.)
Já, teta a mamka jsme se pustily do příprav ke svatbě. Myslela jsem si, že to bude moře práce a že ve třech to nikdy nemůžeme zvládnout. Zapomněla jsem ale, že jsme nyní v čistě čarodějné rodině a že to zas tak moc práce nedá. Já jsem tam vlastně byla jen do počtu a proto, abych se učila. Vše se cídilo, peklo, splétalo, rozplétalo, škvařilo, žehlilo a kdo ví co ještě…Všude to vypadalo jako po výbuchu. Přišli jsme udělat spíš nepořádek, než nějaké přípravy.
Večer si dospělci povídali a já jsem se radši uklidila do „svého“ pokoje. Zpočátku mě bavilo, jak se táta stále uculuje, když vidí kdejaký náznak kouzla a překvapeně vykřikuje, když to kouzlo je nekrytě použité. Když zkrátka některý z dospělců máchne hůlkou a třeba si přivolá konvici s čajem.
Vím, že jsem byla stejná, ale tohle je divný…Docela se bojim, co bude táta vyvádět, pokud budou o svatbu vystřelovat z hůlek jiskry, nebo konfety…
Druhý den je prakticky stejný, jako ten předchozí. Je tu jen jeden rozdíl. Stavíme několik větších stanů, které budou sloužit k oslavě po obřadu. Obřad samotný chtějí rodiče mít u jezírka kousek odsud.
K mé úlevě tátovo nadšení malinko opadlo a nedává tolik najevo, jak moc je nadšený. Stále je ale vidět, jak mu šťastně jiskří oči, když spatří něco neobvyklého.
V den svatby byl všude ještě větší chaos, než doposud. Přijížděli známí, příbuzní a snad i lidé, které nikdo neznal. Prostě všude byla hromada lidí. Jídlo bylo všude a vypadalo to, že snad ani nemůže stačit. Teta se ale asi opravdu umí postarat o vše, protože jsme neviděla, že by někde byl prázdný podnos.
Pomohla jsem mamce do šatů a musela jsem uznat, že jí to opravdu moc slušelo. Jen jsem se stále nemohla zbavit dojmu, že je to vše neskutečně trapné….Brát se podruhé, když se nikdy pořádně ani nepohádali…
Pak mě mamka vyhodila, abych se věnovala příbuzenstvu. Věděla jsem, kam mě směřuje. Za babičkou! Doufala jsem, že se jí alespoň na chvíli vyhnu. Ne, že bych jí neměla ráda, ale když ona má prostě ty svoje otázky..! Stokrát jsem jí na ně odpověděla, stokrát se mě zeptá znovu. A ještě ke všemu mi vždy nezapomene připomenout, jak ji mrzí, že si mamka nevzala čaroděje. Jestli tu taťka dneska udělá nějaký průšvih, babička to asi nepřežije…
Tak nakonec to vše dobře dopadlo a já jsem si to kupodivu užila. Obřad byl pěkný, řeč dojemná, mamka krásná, taťka nevýskal. Po všech gratulacích a povinných fotkách (budeme mít ty pohyblivé, co jsou ve všech kouzelnických rodinách!), přišel na řadu oběd a spousta konfet a jisker vyčarovaných z hůlek, jak jsem předpokládala. Jednou jsem přistihla taťku, jak se už už chystá s rozzářenýma očima něco pronést, ale udržel se. Jen okouzleně pozoroval ty jiskřičky všude kolem.
Po jídle nastala volná zábava. Převážně tanec a rozjařené veselí dospěláků. Nemohu říct, že bych se zábavě bránila..To jejich veselí bylo opravdu nakažlivé a já už za chvíli tančila se strejdou uprostřed parketu.
Celou dobu mě jen trošku mrzelo, že si nemohu začarovat. Tak moc mě svrběly prsty. „Alespoň malilinkaté kouzlíčko…“ Ale udržela jsem se!
Takže Zápisníčku – nakonec nelituji toho, že se naši opět brali. Ostuda nebyla – alespoň ne ze strany taťky – a legrace jsme si všichni užili až až.! A trochu mi to vše připomnělo Bradavice…Už abychom tam zase byli…
