Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápis 13

8. 8. 2011

 Všechno jsem pokazila. Jsem totiž naprosto a úplně blbá! Jsem neschopná se rozhodnout, co vlastně chci. Jéééžiš, kdyby to viděla mamka, tak mě asi praští! Takhle ublížit dvěma lidem…Co jsem to za člověka..?! Ach jo…Tak..jak že to vše bylo…?

Poslední dobou byl Henry bu´d pryč, nebo byl v tak divné náladě..moc se nebavil, nebo se mi i stranil…No a Riči byl pořád tak nějak poblíž a bavili jsme se spolu a smáli jsme se…Do toho jsem se začala víc bavit i s Jamiem a byla z nás věčně rozesmátá trojice. Dny ubíhaly a já zjišťovala, že je mi s Ričim fajn a že vyhledávám jeho společnost…No prostě jsem se tak nějak..no zakukala jsem se do něj. A když se objevila zpět Katie, mohla jsem puknout. Bylo mi všelijak. Přála jsem Ričimu, že se mu vrátila jeho…slečna…Ale zároveň jsem byla smutná a rozhořčená..Ale neměla bych být. Mám Henryho. Mám ho ráda...! Ale Orciniant mi prostě popletl hlavu.
Pár dní tam tak š
ťastně poletoval a mě si už nevšímal. Vlastně mi připadalo, že se mi vyhýbá…Jamie si toho očividně všiml a tak se snažil ze mě vydolovat, co se děje. Já mu ale nechtěla nic říct. Jamie byl po celou dobu skvělý kamarád! Hlídal mě, jako kdyby se bál, že si něco udělám a pokaždé se mě snažil rozesmát.
Pak Katie zase odjela k babi
čce a Riči se začal, pomalu ale jistě, zase bavit s mou maličkostí. Bylo mi to hloupém s ním zase začít komunikovat A ke všemu se do Kotle zase vrátil Henry a také se tak nějak…hlásil ke mně…Asi ho přešla ta špatná nálada…
No ale já už m
ěla v hlavě totální zmatek!
Vybavovaly se mi vzpomínky na lo
ňský rok ve škole, kdy jsme byli s Henrym spokojení a jak jsme se procházeli po Londýně…a také ta dovolená u něj doma… A do toho se vmísily vzpomínky na večer, kdy jsme přespali v Klubovně s Ričim, nebo jak mi připravil ve věži kostela kytky a napsal básničku…a teď jak mi dal plyšáka a tak…Prostě je pozornej ve chvílích, kdy Henry zájem…ztratil?
Já nevím..No prost
ě se mi v hlavě vše pěkně ušmodrchalo a já si najednou musela vybrat, jestli budu s Henrym, nebo s Ričim a komu z nich ublížím. Nejraději bych se asi vykašlala na oboje, zabalila všechny svoje věci a utekla. To ale nejde…Nakonec jsem se rozhodla tak, jak asi bylo nejrozumnější…Ublížila jsem doufajícímu Ričimu, kterému jsem ještě ráno vlastně dávala sama naděje…
Strašn
ě se stydím. Nevycházím ven z pokoje, pokud nemusím. Jdu si vždy jen pro jídlo, umýt se nebo na záchod a tak…


No a dnes jsem se probudila, ni
čeho jsem si nevšimla, šla jsem dolů do Kotle…Lidí tam bylo dost a občas na mě někdo tak divně kouknul…No bodejď by ne! Říkala jsem si. Určitě se doslechli, co jsem udělala!
Vzala jsem si jídlo a chystala se do koupelny.Hlavou mi stále poletovaly myšlenky o tom, jestli jsem si ty jejich pohledy jen namlouvala, nebo jestli opravdu lidi tak zírali...
Po umytí jsem se vrátila zase na chvíli dolů, ale moc jsem okolní ruch nevnímala.
Jen letmo kolem m
ě prolétali informace o tom, že Nomos byl v Kotli a prý ztratil paměť

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář