Zápis 12.
Tak jsem se vrátila od rodičů. Zápisník jsem nechala tady v Kotli a tak jsem průběžně nemohla nic zapisovat. Stejně vlastně není ani co. Šlo o běžné dny v naší rodině, které mi připadaly tak nevšední tím, že svou rodinu vidím málo…
Do vlaku jsem nastoupila v pátek ráno v Londýně. Do Oxfordu to netrvalo dlouho. Na chvilku jsem si ještě zdřímla, protože jsem vstávala na mě opravdu brzy.
Na nádraží na mě čekala mamka s bráškou. Táta byl už v práci a tak ho uvidím až odpoledne. Mamka byla očividně opravdu ráda, že mě vidí a bráška taky (poskakoval celou dobu kolem mě a šťouchal do mě klacíkem, který měl nejspíš představovat hůlku J ). Nyní už jsem se udržela a nebrečela jsem. To když jsem přijela hned po návratu z Bradavic, brečela jsem jako malá. Tolik se mi ulevilo, že všechny vidím..! Nikdo netušil,m co se na hradě dělo a tak jsem jim nakukala, že se mi prostě jen stýskalo…Což se mi samozřejmě stýskalo, ale převažoval prostě strach a tak..No však už všichni dávno víme, jak to vše bylo, že…
No takže tentokrát jsem udržela své emoce na uzdě a v poklidu se šla projít s mamkou a bráškou po městě. Nic se tu nezměnilo. Zastavili jsme se v cukrárně na pozdní snídani..Nebo spíš svačině a já jsem musela vyprávět, co vše se zatím stalo v Kotli.
Po celou dobu poslouchání se mamka usmívala a snažila se krotit Paula, který se snažil udělat za pomoci talířku a lžičky katapult, kterým chtěl metat kusy dortíku po cukrárně. Když jsem se dostala k tomu, že mi ministerstvo vrátilo peníze, které jsem odevzdala při odchodu z hradu a že mi navrátili i většinu věcí, usmívala se ještě víc. Nebojím se toho, že by rodiče nebyli schopni zajistit mi všechny potřebné věci ještě jednou, ale byla by to zkrátka jen zbytečná přítěž.
Po snědení všech zákusků, jenž jsme si neobjednali, jsme se přesunuli domů. Musela jsem s usmívat, když jsem to tam viděla. Tady se opravdu asi nikdy nic nezmění. Můj pokoj byl netknutý, v Paulově pokoji byl binec a zbytek domu byl naklizený až se člověk málem bál někam sáhnout.
V obývacím pokoji čekala babička. Právě připravovala malé pohoštění (nechápu, proč si všichni myslí, že potřebuju stále jíst :oP), což mě dost překvapilo, když jindy je babička zvyklá na to, že ji obsluhují jiní. Byla také zvědavá na všechny události v hradě a v Kotli. Vyprávěla jsem jí vše, na co jsem si vzpomněla. Samozřejmě stále platila cenzura o červených, skrývání se a o úmrtí dětí. Podle pohledů babičky jsme poznala, že něco ví, ale taktně po celou dobu mlčela. Až pozdě odpoledne, když jsem byla ve svém pokoji, za mnou přišla a řekla, že mám veliké štěstí, že rodiče neodebírají Denního věštce…Že mě ale chápe a tak jim nic říkat nebude.
Takže babička o všem ví. Jak by ne..! Ve Věštci to vše museli pořádně rozmazat. :oP Snažila jsem s ejí vysvětlit, že Bradavice miluju a že se tam chci vrátit a že rodičům prostě nesmí nic povědět. Nic na to nestihla říct, protože ze spodního patra zazněl tátův hlas a já ho běžela uvítat doma.
Zdržela jsem se ještě pár dalších dnů. Babička po mě občas hodila šibalským okem a já jí to vrátila. Vyjížděli jsme na různé návštěvy, kde jsem musela stále dokola vyprávět o tom, jak jsem spokojená v Bradavicích a v jaké jsem koleji a co vše už umím…Samozřejmě se našli i sousedé. Byli jsme i na pár výletech po okolí.
Když jsem narazila na sousedy, nebo známé rodičů, musela jsem honem vymýšlet, jaké že to je ve škole, kam chodím. Mysleli si, že jsem na nějaké prestižní škole, odkud vycházejí nejslibnější hudební talenty. Dříve jsem totiž hrávala na klavír a na flétnu.
Ačkoliv jsem byla moc ráda, že jsem zpět u rodiny a užívala si s nimi každou chvíli, těšila jsem se zpět do Kotle…Obyčejný milovský svět mi už zkrátka nestačil. Nechápu, proč se do něj mamka mohla vrátit po všem, co v Bradavicích zažila…Když jsem se jí na to jeden večer zeptala, řekla mi, že to bylo kvůli taťkovi a že to jednou pochopím.
Loučení bylo krátké. Nemám ráda loučení a tak ho vždy odbiju. Nehledě na to, že se stejně ještě na pár dní ukážu, než budu muset odjet do Bradavic. Naši mé návraty do Kotle chápu a nijak mi nebrání. Prý do Londýna brzy pojedou a tak mě v Kotli navštíví. Upřímně – budu se na ně těšit.
Sotva jsem dorazila zpět do Londýna a otevřela dveře Kotle, uvítal mě čilý ruch. Bylo tu překvapivě docela dost lidí. Pár známým tvářím jsem mávla a procházela ke schodům. Estu mi zkřížila sovička..No..sova..Docela veliká. Houkala na mě a poskakovala přede mnou. Nesla mi jakýsi balíček, na které byla značka Ministerstva. Opravdu jsem netušila, co mi Ministerstvo může posílat. Pro věci jsem si už byla…Asi našli ještě nějaké moje věci, které jsem postrádala. Jakmile jsem si balíček převzala, sova zahoukala a odlétla kousek dál. Zatáhla jsem za tkanici a otevřela balíček. Překvapením jsem vyjekla. Sova mi přinesla mou hůlku! Moje radost nebrala konce.
Rychle jsem vyběhla schody do svého pokoje, naškrábala vzkaz a ten jsem běžela vhodit do nejbližší schránky. Psala jsem rodičům, že už si nemusí lámat hlavu s penězi na hůlku.
Teď tu ležím, hůlka kousek ode mě a nemůžu se na ni vynadívat. Bez ní jsem se cítila jako bez ruky. Celé ty dny na hradě, kdy jsem ji potřebovala a neměla ji Musím se pořádně držet a přemáhat se, abych ji nevzala do ruky a nezkusila si alespoň nějaké primitivní kouzlo…
