Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápis 9.

16. 4. 2013

 Prvně jsem slavila Předvečer všech svatých někde jinde, než u mamčiných příbuzných a povím ti, deníčku, je to mnohem větší zábava!
Ráno za
čalo jako každé jiné. Vstala jsem, umyla se, vyčistila si zuby a všechny tyhle běžný věci…No a pak jsem šla na snídani…
Málem m
ě ranila mrtvice, když jsem vešla do Vstpuní síně! Nikdo mě nepřipravil na to, že se tady dělají podobné výzdoby. Neumíš si představit, deníčku, co jsem viděla!
Normáln
ě všude spousta kostlivců, krve, urvaných hnátů, pavouků…No prostě děs! To byla ale ještě nebylo všechno! Kolem – naprosto všude! – se producírovali různí tvorové, zvířata a tak podobně a mluvili! Bavili se spolu a občas jsem zaslechla i nějaký známý hlas, či jméno..Pak jsem pochopila, že jsou to studenti, kteří se změnili v tuhle havěť!
No a bylo mi to jasný! Se mi to zase jenom zdá, že jo. Sk
řítci by si měli dávat pozor na to, co dělají s tím jídlem, protože dvakrát se přiotrávit během jednoho školního roku je docela bída.
Ostatní m
ě u jídla (mělo to podobu hrozně nechutných věcí. Já si k jídlu vybrala ty, co vypadaly nejvíc k jídlu a to byly srdíčka nějaký drůbeže či co) přesvědčovali, že se mi to nezdá, že to je součástí právě tohoto svátku a já jim nevěřila. Tak mě štípli, potvory! A pak…Pak to ve mně tak nějak divně luplo a já vše najednou viděla z jiné perspektivy.
Nejprve jsem si myslela, že jsem asi n
ějak spadla, nebo co, ale pak mi došlo, že to asi nebude docela ono…Jsem byla nějak nízko u země a koukala jsem kolem sebe v podivném úhlu. Ušklíbla jsem se a chtěla se postavit, ale nešlo to. Teda…Šlo…Ale byl tam problém. Já jsem už stála.
Snažila jsem se podívat na vlastní nohy co se s nima jako stalo, ale nešlo to. Krk jsem m
ěla podivně ztuhlý a nemotorný. Začala jsem se vztekat v domění, že na mě Gina, nebo ti její kmoši zase seslali nějaký hnusný kouzlo.Nasupeně jsem zamířila ven ze Vstuní síně a po chvíli, kdy jsem více věnovala pozornost svému tělu, jsem si uvědomila, jak s pohybuju. Dušička ve mně byla náhle malinká. Upalovala jsem co nejrychleji to šlo k nejbližším umývárnám. Měla jsem štěstí – dveře byly otevřené. Pak jsem sebou zmítala a hekala, až jsem se  rukama opřela o umyvadlo a podívala se do zrcadla.
Málem jsem tam leknutím um
řela. Místo mého bledého obličeje jsem v zrcadle viděla plochou hlavu velikého plaza! Ze mě byla přerostlá ještěrka! Ten pohyb, co se mi nezdál byl kývavý pohyb ocasu, co za mnou plandal a narážel do všeho kolem.
Byla jsem v šoku. Nejd
řív jsem se chtěla zabarikádovat v umývárně, ale pak jsem se bála, že by mě nikdo nenašel a nevrátil by mi podobu a tak jsem se vrátila do Vsupní síně. Útěchou mi bylo, že tam byly větší zrůdičky, než já.
Potulovala jsem se takhle po zbytek dne. S Mayou jsme si z toho všeho d
ělaly nakonec legraci a zkoušely třeba, co vše dokážu s ocasem, nebo jak dobře se „čuchá“ jazykem a tak.
Pak jsem ale usnula, když jsem se jí schovávala za jedním záv
ěsem. Ani nevíš, deníčku, jakou to dalo práci, vyběhnout schody, nahňácat se i s ocasem do malého výklenku a ještě se přikrýt závěsem. No nějak jsem to dokázala a usnula jsem tam.
Ráno jsem se probudila a m
ěla jsem už svou obvyklou podobu. Oddychla jsem si. A když jsem šla do spolky, uvědomila jsem si, jak strašně mě bolí za krkem…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář