Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. zápis

24. 3. 2013

 Mě se tak klepe ruka, že ani pořádně nemůžu psát! Tady je to tak nádherný! Deníčku já jsem v pohádce! Ani ty nejlepší kouzla, co mi předváděla babička nebo teta, mě nemohly připravit na tu krásu!

Bradavice jsou obrovské! Obrovský hrad jako z pohádek, plný brnění a mluvících obrazů a duchů a chodeb a schodů a vůbec všeho..!
Jsem tak rozrušená, že se musím klidnit, aby to všechno m
ělo hlavu a patu.
No ráno jsme se dostali na nádraží. Snažili jsme se být co nejnenápadn
ější a myslím, že se nám to vedlo. Museli jsme projít stěnou – takovým sloupem – ae mudlové si nás nevšímali. Jakmile jsme tím prošli, ocitli jsme se na nástupišti 9 a ¾ kde na nás čekala krásná lokomotiva. Všude byla spousta lidí a zvířat a dětí…
Nastoupila jsem do vlaku, n
ějaký pán mi pomohl s kufrem a našla jsem si prázdné kupé. Chvíli jsem tam byla sama, než si ke mně přisedly ještě dvě holky staré jako já. Povídaly jsme si o tom, jak se těšíme a tak…
Cesta trvala dlouho, ale uteklo to docela rychle. Když jsme dorazili na nástupišt
ě, bylo už docela šero.
Ujal se nás obrovský chlapík se jménem Hagrid a šel s námi na lo
ďky. Plavili jsme se přes obrovské jezero k hradu. Byla to nádherná podívaná!
Když jsme se dostali do vstupní sín
ě, měla jsem asi pusu na zemi. Pořád jsem si připadala, že spím. Kolem bylo tolik věcí na co se dalo koukat a to jsme byli teprve ve vstupní síni!
Stoupla si p
řed nás čarodějka, co se představila jako Minerva McGonagalová. Museli jsme se seřadit do dvojic a jít za ní do Velké síně, kde mělo začít zařazování do kolejí. Byla jsem trochu nervózní. Nevím, jestli víc ze zařazování, nebo z toho, jak na nás ostatní děti u stolů koukali.
Velká sí
ň byla opravdu…veliká. Všude byli studenti. Byli rozmístění u čtyř stolů podle kolejí. O tom mi vyprávěla mamka, že to tak je. Taky mě upozornila, abych se podívala na strop, až tam vejdu. Vzpomněla jsem si na tuhle připomínku a pohlédla nahoru. Pane jo to bylo něco! Ten strop tam není! Teda je, ale vypadá jako že není…Ve vzduchu plulo moře svíček a nad nimi bylo vidět nebe a tak…Bylo to krásný!
M
ěla jsem štěstí, že jsem byla na začátku abecedy a tak jsem dlouho nečekala a paní profesorka mě zavolala.
Posadila jsem se na stoli
čku, co tam byla připravená a nasadila si na hlavu straýklobouk, který rozřazuje děti do kolejí. V uších mi zazněl jeho tichá hlas. Nejdřív jsem se lekla, ale pak jsem se uklidnila. Ptal se mě na všelijaké věci a já mu tiše odpovídala. Nevím na co to chtěl vědět, ale budiž. Myslela jsem, že je jisté, že mě pošle do Havraspáu, když tam studovali všicni moji předci, ale to jsem se spletla. K mému údivu na celé kolo zakřičel slovo MRZIMOR. Zmateně jsem koukala ke stolu s modrými barvami pak k těm se žlutými, až mě musela profesorka trochu popostrčit.
Posadila jsem se na kraj lavice a nejist
ě se usmívala na tváře kolem. Byla tam ta holka – Alashama (už vím, jak se jmenuje) a vedle ní ještě nějaká japonka či co. Vítaly mě v Mrzimoru a já se hned cítila trochu líp, když se na mě nikdo nemračil.
Postupn
ě k nám přibylo pár dalších lidí. Mezi nimi i Maya a Amy. Ty holky se kterýma jsem se bavila už v Londýně. Hned jsme si domlouvily, že budeme mít společný pokoj.
Po za
řazování se ujal slova ředitel Bru,bál. Babička o něm vždy mluvila s takovou jiskrou v oku…No čekala jsem většího štramáka, ale co už…Vypadal mile. Je to prý největší čaroděj všech dob! Říkala babička i mamka…
Chvíli nás vítal v novém školním roce a pak dal pokyn a stoly se zasypaly tím nejúžasn
ějším jídlem! Mám pocit, že za rok odsud odjedu a budu sud.
Te
ď už jsem na pokoji, holky si něco říkají, nebo píší domů dopisy a já píšu sem. Jsem tak šťastná! Odsud se mi už nikdy nebude chtít odjet.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář