Zápis 11. (2. část)
Otočila jsem se a vydala se zpět za Jamiem…Po pár minutách, kdy jsem chodila uličkami, jsem pochopila, že jsem ztracená…Začala jsem panikařit..Křičela..Volala…Běhala..Nic..Nikde nikdo nebyl..Začaly mě děsit stíny a potkani pobíhající všude kolem. Strach ve mně narůstal a já přestala vnímat čas…Mohly uběhnout minuty, ale také hodiny..Nespala jsem a stále chodila…Únava mě nakonec dostihla a hůlka mě přestala poslouchat. Ocitla jsem se ve tmě. Byla jsem sama, slepá v páchnoucím, temném sklepě…Všechny zvuky kolem se zvýraznily…Začala jsem šátrat rukou podél zdi a pár metrů jsem tam ušla, ale pak…Ach můj bože! Pak jsem nahmatala něco lepkavého, vyděsila se, otočila a chtěla uskočit, ale dostala jsem s přímo do pavučiny. Obrovské pavučiny..! Zamotala jsem se a nemohla se dostat pryč. Mám hrůzu z pavouků..Od mala se jich bojím..A teď jsem sama byla v pavučině uvězněná jako moucha!
Ječela jsem až do ochraptění a snažila se uvolnit. Marně. A pak jsem uslyšela tiché kroky a cvakání. V koutku mysli jsem zadoufala, že mě našel některý z kluků, ale když se mi neodtávalo odpovědi a cvakání se přiblížilo, bylo mi jasné, že jsem se pletla. A pak se mě dotklo cosi chlupatého a velkého! Začala jsem zase ječet, ale nebylo mi to nic platné. Ucítila jsem pohyb. Ať to bylo cokoliv, táhlo mě to někam pryč! V jednu chvíli jsem se něčeho chytila, ale To, co mě táhlo bylo silnější a já s musela pustit. Za chvíli pohyb ustal.Čekala jsem, zda se něco bude dít, ale nestalo se tak. Ten tvor se nejspíš vzdálil. Využila jsem té chvíle a začala jednat. Pomalu, ale jistě jsem se dostala do batohu, kam jsem odložila hůlku,když jsem byla unavená a už mi nesloužila. Nechtěla jsem ji ztratit. Vyndala jsem ji a modlila se. Soustředila jsem se jak nejvíce to šlo a…ano! Podařilo se mi zapálit pavučinu! Sice jsem se při tom trochu popálila, ale to bylo vedlejší. To se dá přežít a ošetřit. Napila jsem se a snědla zbytek chleba, který jsem měla v tašce. Vykouzlila jsem si světlo, abych viděla, kde to jsem. Z hrdla se mi vydral šílený řev. Pár metrů přede mnou byl totiž obrovský, ale opravdu obrovský pavouk! Byl větší, než já! Rychle jsem na něj seslala klec a otočila se, abych utekla, ale zastavil mě něčí pláč a hlas, který prosil o pomoc. Ohlédla se a viděla tam kluka..Byl to podle mě prvák. Byl zamotaný, stejně jako před chvílí já, do spousty pavučin. Rychle jsem se ohlédla, abych se ujistila, že je pavouk stále v kleci. Ten se tam vztekle otáčel, ale ven se nedostal. Namířila jsem hůlkou na kluka a zamumlala kouzlo. Klepaly se mi ruce a nestrefila jsem se hned napoprvé. Napodruhé se však povedlo. Čapla jsem kluka za ruku a aniž bych se ho na cokoliv ptala, táhla jsem ho pryč.
Byli jsme v jakési léta nepoužívané části školy. Podle všeho se toto místo dost využívalo. Všude byly knihy, stoly, různé pomůcky na vařené lektvarů..nebylčas si vše prohlížet. Utíkali jsme a všude bylo plno pavučin, které bylo potřeba odstranit a plno děr, které bylo potřeba překročit.
Netrvalo to dlouho a před námi ve tmě bylo slyšet zase cvakání. Seslala jsem tedy silnější kouzlo, abychom lépe viděli…Byl tam! Pavouk! Buď ten první, nebo hůř – bylo jich tam víc. Chtěla jsem ho omráčit, ale nepovedlo se. Buďjsem byla tak slabá, nebo pavouk tak veliký, že na něj kouzlo nepůsobilo. Seslala jsem na něj tedy zase klec a utíkali jsme jiným směrem…Ohlížela jsem se přes rameno, když v tom mi zmizela zem pod nohama a já padala…Tupá rána a ostrá bolest v nohou…Chvíli jsem ležela bez pohnutí na zemi a něměkřivila tvář bolestí…Po chvíli jsem se ale trochu uvolnila…Bolest začala ustupovat…Ohmatala jsem si končetiny a zkusmo s nimi zahýbala. Zlomené asi nic nebylo..Ale kolena a kotníky pekelně bolely…I pře bolest jsem se vyškrábala zpět nahoru, kde stál ten prcek. Vypadal vyděšeně. Jak jsem zjistila, neměl hůlku…Pech. Já měla zase štěsí, že jsem si tu svou při pádu nelomila. Byli by jsme opravdu asi ztracení…Kulhavě jsme se vydali dál, ale cesta před námi byla..Jak to jen říct..? Několikrát jsme ji viděli..Několikrát jsme šli kolem toho uschlého kmenu..Točili jsme se v kruhu…
S krvežíznivým pavoukem v patách jsme začali opět panikařit. Někudy jsme se sem přece museli dostat! Někde tu musí být cesta ven! Hledali jsme žebříky, propadliště i dveře…ale nic…A za námi se opět ozvaly ty tiché kroky! Vytáhla jsem z batohu nůž, protože jsem věděla, že další kouzla už asi nezvládnu. Samotné kouzlo pro světlo mě už neskutečně vyčerpávalo a párkrát jsem si musela odpočinout. Teď jsme tedy tiskla hůlku v jedné a nůž v druhé ruce. Pavouk proti mně cvakal kusadlama a já se bála, že omdlím. Nevím, kde v tu chvíli byl ten kluk, když pavouk zaútočil…Sama si nepamatuju, co vše se odehrálo. Jen vím, že jsem kolem sebe sekala a bodala..A pavouk syčel a kousal…V jednu chvíli mě zalehl, ale podařilo se mi jej setřást…A pak mě kousl do paže. Snad vteřinu jsem v šoku zírala na paži, z níž se začala řinout krev. Zamrkala a jsem a hrozivě zařvala. Tentokrát to nebylo strachy, ale zuřivě. Napřáhla jsem ruku s nožem a rozeběhla se na netvora. Buď byů tak překvapený mou reakcí, nebo se bál, nebo byl už tak poraněný…Nevím proč, ale otočil se a zmizel. Utekl.
Vyčerpaně jsem vydechla a opřela se o chladnou zeď vedle mě. Oči mi padly na kaluž krve kousek ode mě. Bylo jasné, že se rychle musíme odsud dostat.
Znovu jsme se rozeběhli, dostali se do té alchymistické, nebo lektvarologické učebny, či co to bylo. Hledali jsme východ. Hledali jsme spásu…A najednou jsem viděla Jamieho. Stál a díval se na mě…Myslela jsem nejprve, že blouzním, ale ten kluk ho viděl také. Začala jsem ničit pavučiny kolem a vrhla se k němu. Během jednoho okamžiku mi ale mizel. Nevím proč. Nevím kam…Nebyl tam. Cesta ale byla volná. Netušila jsem, kam vede, ale utíkali jsme přímo za nosem. Dostali jsme se ke stoce…Pak byly cesty slepé..Nebylo jiné cesty, než se vrátit, nebo…Dlouho jsem se nerozmýšlela, koukla jsem na prváka, nadechla se a skočila do toho humusu. Sahal mi tak po pás. Nadzvedla jsem tašku, aby e mi nemáčely všechny věci, ale po chvíli jsme zjistila, že to stejně nemá smysl a pustila tašku zpět k pasu. Svítila jsem nám na cestu skomírajícím světlem a doufala, že už konečně najdeme cestu ven. Ať vede klidně doprostřed brumbálovy pracovny..! Mě je jedno kam..! Hlavně a´t jsme pryč!A pak jsem najednou ucítila závan čerstvého vzduchu..!
Bylo to tak osvěžující a tak plné naděje, že jsem jen hekla a rozeběhla se tou špinavou břečkou dál…Zastavila jsem se o mříže, které vedly..ven! Za mřížemi se otevíral pohled na čisté jezero a louky. Byla jsem tak šťastná, že jsem málem začala brečet. To nadšení mě na okamžik přešlo, když jsem koukla dolů a viděla, jakou výšku budeme muset skočit…Ale na to nebyl čas myslet. Zhluboka jsem se nadechla a skočila…Ani jsem nezařičela…A pak mě vodapohltila…
Byla tak osvěžující..Byla tak ledová..! Byla tak čistá…Milovala jsem ji..I když mi mrtvělo tělo..I když mě díky ní rozpálily všechny rány, které jsem utržila..I když jsem nemohla pořádně plavat…I když mě oblečení táhlo stále ke dnu…
Vyplavala jsem na hladinu a rozhlížela se po tom klukovi. Vypadal, že se co chvíli utopí, ale statečně se snažil plavat. Museli jsme se někde dostat na nižší břeh. Všude kolem byl totiž břeh vysoký několik metrů…Plavali jsme a šlapali vodu a proud nás popoháněl dál…V jednu chvíli jsem toho kluka chytila, jinak by se opravdu asi potopil…A pak jsem uviděla jak kus od nás něco žbluňklo do vody. V místě, kam ta věc dopadla, se táhla tenounká pavučinka…Nebo provázek..? Sledovala jsem směr, kam ta tenká věc vedla, než mi došlo, že nahoře vidím konec prutu a že ta tenká věc je vlasec.
Začala jsem ječet, volat, plácat rukama do vody, aby se ten, kdo rybaří, podíval dolů…A pak jsem uviděla známou tvář. Jak ráda jsem viděla ten starý obličej! Profesor Aquarin vykukoval nad okrajem srázu a vypadal opravdu překvapeně. Po pár větách plných údivu nám pomohl nahoru a my jsme se, celí vyčerpaní, svalili na trávu.
Pavouci, temnota, špína, zápach, krysy…To vše je pryč. Teď je tu teplo, slunce, světlo, tráva, čerstvý vzduch a bezpečí…Zavřela jsem oči a užívala si ten pocit. Neposlouchala jsem, co vše nám profesor říká. Kdyby nadával, měl by veškerý nárok. Pootevřela jsem oči, abych se na něj alespoň dívala, když už jsem mu neodpovídala, ale on se nedíval mým směrem. Skláněl se opět nad okrajem břehu a máchal hůlkou. Nenadála jsem se a kus vedle mě ležel Jamie! Udiveně jsem na něj zírala, aniž bych se jakkoliv jinak pohnula. Takže to nebyl přelud..?! My jsme ho tam dole nechali samotného..?! Ach proboha..!
nestačila jsem se pořádně probrat ze šoku, který jsem utrpěla svým chováním a už jsem s musela stavět na nohy, aby jsme šli na ošetřovnu. Klouby v nohách zaprotestovaly, ale šlo to..Jamie ke mně přistoupil a objal mě. Sykla jsem, protože mě ostře bodlo v ruce. Docela jsem zapomněla na kousanec od té potvory…Na ruce se mi mezitím objevily zlověstně vypadající rudofialové fleky:..Doufala jsem, že to Pomfreyová dá nějak dohromady…
Cesta k hradu mi připadala nekonečná. Byla jsem unavená, bolavá a ospalá…Nakonec jsem se však dočkala. Jamie odběhl na zkoušky, což jsme nechápala, ale brala jsem to jako znak toho, že je zcela v pořádku…A já s tím klukem z prváku jsme šli na ošetřovnu. Přidělili nám postele, povyprávěli jsme, co se nám stalo, vykoupali jsme se a dostali jsme čistá pyžama…Ani nevím, jak jsem se dostala do postele, ale vím, že do mě ještě lili nějaký odporněchutnající dryák a že nade mnou madame mumlala nějaká kouzla…A pak mě pohltila temnota...