Zápis 15.
Já už tady ničemu nerozumím..!
Tak zaprvé. Rodiče se chtějí brát. Zase. Nechápu to. Je to prý nyní trend. Chtějí si tak dokázat, že se stále mají rádi a že je vše v pořádku. Budiž. Fajn. Co mi na tom vadí je to, že chtějí udělat svatbu v čarodějném prostředí. To bude katastrofa! Jako táta ví, že mamka umí kouzlit a tak a že j chodím do Bradavic, ale nikdy se to nějak extra neprobíralo. Nikdy se táta nepídil po tom, co se děje v čarodějnickém světě a jak to tam vše chodí. Prostě je absolutní amatér a naprostý…mudla! To bude neskutečný trapas, až vleze někam, kde to bude všechno oplývat kouzly..!
Do toho ješě naši zase začali rýt o tom, jestli se vrátím do školy, nebo ne a že napíšou Brumbálovi, jak chce letos zabezpečit školu. Doposud neví, že Brumbál zmizel, nebo si to nechtějí připustit. K mámě se to přeci už muselo nějak donést, ne.?!
Do všeho toho sladkého pitvoření našich a mého hartusení přijela na návštěvu babička. To byl konec! Mám ji ráda, samozřejmě, ale začala zase se svýma otázkami typu:“Tak co, Amélie, máš už nějakého přítele?? No doufám, že není ze Zmijozelu..?!“ Grrr..!
Poprosila jsem proto naše, aby mě nechali zase pár dní v Kotli. Po svolení, které jsem si vytrucovala, jsem odjela bez meškání do Londýna.
Tady mě čekalo druhé překvapení. Henry má něco se Say!
Pár dní jsem na něj vůbec nemohla narazit, tak jsme si myslela, že je u rodičů. Posílala jsem mu po sově dopisy, ale odpovědi se mi buď nedostalo, nebo byla tak stručná, že jsme si myslela, že mi ji psal ten jeho sluha.
Když jsem na Henryho konečně narazila, byl úplně jiný. Koktal, rudnul, věčně uhýbal pohledem a nebo ještě líp – zarytě mlčel. I naprostý tupoň by poznal, že se něco děje. Tak dlouho jsem se ho vyptávala, až to na mě před mým pokojem vychrlil. Doslova. Nerozuměla jsme mu ani slovo, jak to řekl rychle, ale neměla jsem šanci se ho zeptat, co to mělo znamenat, protože se otočil a prostě utekl.
To mě naštvalo. Copak je malej kluk ve školce, aby se bál mi říct, že něco provedl? Takhle jsem si mohla myslet bůh ví co..! A taky, že jsem měla. Potkala jsem ho hned následující den.
Zahuhlal pozdrav a dál nic. Tak jsem si k němu sedla a tak dlouho ho přesvědčovala, aby mi to řekl, že s nebudu zlobit, až to nakonec vyklopil.
Prý byl poslední dobou hodně se Say a jeden večer popíjeli ležák a nějak byli unavení a on jí usnul na rameni..a objímal ji. No bóže! Řekla jsem si…Say je správná holka, tak ho nechala vyspat a pak ho vypoklonkovala…Ale Henry pokračoval, že prý další večer za ní šel znovu..a už s cílem, že prostě…to chce znovu..a snad i něco víc, nebo co..A snad se ani nezastyděl!
To mě namíchlo. Připadá mi to jako podraz prostě…Se Say jsem ještě nemluvila, ale nevím, jestli pokračovalo, nebo pokračuje…Ale prostě…Nelíbí se mi to!
Nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem na něj blbě civěla, pak jsem práskla židlí a odběhla do pokoje. Jsem tak blbá! Ale zasloužím si to za to, co bylo s Ričim. Ale to nemění nicna faktu, že s ním už nepromluvím! Zrádce..!
No a třetí novinka – profesor Nomos je pořád mimo. Stále nechce připustit, že by kdy učil v Bradavicích. Doposud mě tyto informace docela míjely, ale teď mám dost času si zjišťovat, co se tu za dobu mé nepřítomnosti dělo a nestačím se divit…
Někdo říká, že v tom má prsty ministerstvo, jiní, že se o slovo hlásí ještě Červení…Někdo prohlásil, že je prostě už senilní dědek..a taky byl názor, že se ho chce zbavit někdo ze školy. Podle mě to není ani jedno z toho. Ministerstvo nepřipadá v úvahu, profesoři ze školy mají nyní svých starostí dost po útoku Červených, Červení jsou rádi, že jsou rádi a nevím co by po profesorovi ještě mohli chtít, když vše, po čem toužili, bylo ve škole..No a že je senilní..? Kdo ví..? Ale říká se, že staří lidé zapomínají na to, co bylo před chvílí a ne na prakticky celý svůj život…